Songtext zu Věnec sonetů
I
Praha ! To chutná jak hlt vína,
Opakuji si stokráte
to jméno dechem naváté
a sladší dechu milenčina.
Ať sirény však nad domy,
dají si radši přilbu s čela,
beztak nám ještě nedozněla
siréna našich svědomí.
Kdybych ji viděl jako vázu,
z níž zůstaly jen střep a prach,
kdybych měl přežít jeji zkázu,
prach její sládl by v mé slině.
Je jako pečeťna listině,
i kdyby byla v sutinách.
II
I kdyby byla v sutinách
a voda s větrem dělila si
i popel zbylý z její krásy
a to, co přežilo by strach,
žila by jako věčný vzkaz
a píseň, která zní mi v uchu,
jak obraz na plynoucím vzduchu,
vznášející se mimo nás.
Kdyby smrt začla počítati,
stojíc už zmaru na dosah,
jen do sta, jen do padesáti,
nebudu prchat z palisády,
i kdybych potácel se hlady
a kdybych ztratil vlastní práh.
III
A kdybych ztratil vlastní práh
a ve tmě bloudil kolem Dómu!
Co počal bych bez jejích stromů,
bez jejích dešťů na hradbách?
Znám všechny její meluzíny.
Když v březnu poodhrnou list,
fialka, drobný ametyst,
třpytí se pod ním v misce hlíny.
Je oblak, s kterým jdu, a vím,
že ve vteřině bude jiná,
je proměnlivá jako dým.
Stůj však na klenbě katakomb,
i kdyby stála v dešti bomb,
krví se zalkla její hlína.
IV
Krví se zalkla její hlína
když drtil ocelový pás
dlaň náměstí a lámal vaz
uliček pod věžemi Týna.
A děla střílející z Letné
srážela větve a ty též
brániti chtěly starou věž,
když v kouři rozkvétal jsi, květne !
Je znamenána na čele
slovem vyřčeným pro naději
i křížem svého popele.
Jen když si řeka ovíjí
jak cop, jenž padl na šíji !
Z těch nebudu, kdož opouštějí.
V
Z těch nubudu, kdož opouštějí
buď ze strachu či přemíry
zoufalství, nebo z nevíry
i to, zač mnohý děkuje jí.
Za skývu chleba, jež nám zbyla,
když rezivěl nůž na střence,
za trochu vody v kropence,
která nám ústa pokropila.
A šáteček, jenž zamává tu,
víc možná někdy slíbí mi
než všechny vlajky cizích států.
Čtu verše jen svým čtyřem stěnám,
hodina zlá je, těžko je nám,
budu tu čeka s mrtvými.
VI
Budu tu čekat s mrtvými,
až jara, šitá u básníků
prchavým stehem okamžiků
z modravých tkanin nad nimi,
ověnčí trávou jejich hrob:
vždyť žádná ústa nevypraví
tak jako tento chomáč trávy,
dneska mi drahý dvojnásob.
Prožívám jejich dny a žaly,
i když vybledly kostýmy,
těch, s nimiž kdysi tančívali.
I binokl vidívám v lóži,
i plášť, když čekám na nároží
od jara pozdě do zimy.
VII
Od jara pozdě do zimy,
od zimy opět do dnů jara,
kdy vítr bílé krajky párá
a zdobí Prahu jinými.
Je duben. Slunce ze džbánu
rozlilo mléko. Budou křtiny !
Připrav si proutek rozmarýny
a pověz, kde tě zastanu.
A pod podloubím u Týna
už v ruce držím ruku její,
když rukavičku rozpíná;
poslouchaje hlas půlhodin
čekal bych tam jak hůl a stín,
jak ten, kdo čeká u veřejí.
VIII
Jak ten, kdo čeká u veřejí
trpělivě a oddaně
a jemuž padá do dlaně
jen déšť a krůpěj za krůpějí.
Jakmile vítr svane s lýtek
družičce závoj krajkový,
v té chvíli trochu zrůžoví
i šeré okno karmelitek.
Sirény schovejte si již
ty smutné barvy paraplíček,
vždyť, Praho, ty tak špatně spíš !
Komu zas dáme na pospas
všechno to hezké kolem nás,
kdyby smrt volal opět sýček ?
IX
Kdyby smrt volal opět sýček
a my zas schody do chrámu
hledali ve tmě k neznámu
jen s plamenem svých olejniček ?
Až budem žalovati nebi
a až nám budou nejblíže
studený kámen u mříže
a nohu probodené hřeby,
ať Ta, jež dneska okolo má
mladistvý půvab dívčích čel
a je tu u nás v květnu doma,
přemluví Toho, jenž se hněvá.
Nebyli bychom víc než pleva,
kdyby Bůh na nás zanevřel.
X
Kdyby Bůh na nás zanevřel
a poručil jen pro potupu
to město dáti drápům supů
a dešti padajících střel,
vezmi si je, než zapraští
krov jeho věží, plných zvonů.
Dame Ti je jak zlatou sponu,
ať zatřpytí se na plášti.
A zbav nás bázně, zažeň strach,
ať bĺý šat a závojíček
neválejí se na troskách.
Vím, že to město uchrání
Tvá přímluva, Tvé usmání
a slza na řasách Tvých víček.
XI
A slza na řasách Tvých víček
podpírat bude jeho zeď.
Zas jaro řekne stromu: Kveť,
a obleče jej do rolniček
a do písní, jež nedovedem,
když vystupujíc na špičky,
postříká květní kalíšky
barvami, světlem, vůní, medem.
Ty, jejíž bodá chodidla
kráčejí v květnu mezi stromy
a šlapou ďáblu na křídla,
plač za toho. kdo zdráhá se;
jediná slza na řase
tu kletbu nad střechami zlomí.
XII
Tu kltebu nad střechami zlomí
a zapomenem na pumy,
městem zas život zašumí
jak kdysi v čas jen povědomý.
Žít zplna a ne po troše,
z pocitu vůle, jenž je vžit,
nemyslit na smrt, ale být,
být pro život, být z rozkoše.
Aby se ticho bezpečí
vrátilo opět v tyto domy.
Špatně se spává na meči
a ještě hůř spí bezbranní.
Často jsem volal ze spaní
to, co na srdci leželo mi.
XIII
To, co na srdci leželo mi,
když hanba, zvyklá na veteš,
strojila se jak krásná lež
a chtěla mluvit o svědomí.
Když sesouval se svět a závrať
vedla nás téměř nad propast,
když bylo pro smích slovo vlast
a kořist dělila si chamraď.
Když dobře utažený řemen
svazoval davy lidských těl,
by nesly větší tíhu břemen,
i když jsem mluvil k okenicím
zavřeným, slepým, neslyšícím,
já pro vás přece zpívat chtěl.
XIV
Já pro vás přece zpívat chtěl,
když už jen vítr naposledy
vedl si svou bez napovědy
v té tmavé noci bez světel.
S tím jménem na rtech půjdu k ní
jak dítě, třeba do plamenů.
Já miloval ji jako ženu,
jíž choulíme se do sukní.
Tu rozmarnou, jíž v podpaží
zní luna jako mandolína,
i tu, která bdí na stráži
a drží ruku v orloji,
jenž jde a jde a nestojí.
Praha ! To chutná jak hlt vína !
XV
Praha ! To chutná jak hlt vína,
i kdyby byla v sutinách
a kdybych ztratil vlastní práh,
krví se zalkla její její hlína,
z těch nebudu, kdož opouštějí,
budu tu čekat s mrtvými
od jara pozdě do zimy
jak ten, kdo čeká u veřejí.
Kdyby smrt volal opět sýček,
kdyby Bůh na nás zanevřel,
jediná slza v řasách víček
tu kletbu nad střechami zlomí.
To, co na srdci leželo mi,
já pro vás přece zpívat chtěl.
Jaroslav Seifert - Věnec sonetů Songtext
zu Věnec sonetů von Jaroslav Seifert - Věnec sonetů Lyrics for Jaroslav Seifert - Věnec sonetů Text písně Věnec sonetů Jaroslav Seifert - Věnec sonetů Text Věnec sonetů Jaroslav Seifert Věnec sonetů Liedtext
